(kkl) Alan Pajer

Svým poctivým rockovým hárem a neústupností byl trnem v oku bývalému režimu. Svým muzikantským umem a talentem si však získal celou řadu ikon tuzemské popmusic, od Petry Janů přes C&K Vocal až po Václava Neckáře. Ota Petřina (4. 6. 1949 – 11. 7. 2015) – v encyklopediích nejčastěji zmiňován jako brilantní kytarista, ale také mistr dalších hudebních nástrojů, skladatel, aranžér a producent, jenž silně ovlivnil naši populární hudbu. Petřinovy letošní nedožité pětasedmdesátiny připomíná vinylová reedice obou jeho výjimečných sólo alb. Nadčasové a v mnohém (nejen na zdejší poměry) unikátní nahrávky Super-robot & Pečeť vycházejí coby 2LP v novém remasteru a atraktivním balení s kompletem textů.

„Dlouho jsem přemýšlel, co bych o tátovi napsal. Je to už delší doba, co odešel. Pořád to bolí, ale vím, že byl šťastnej, a řekl mi, že měl krásnej život. Vždy byl pro mě vzorem, ale čím více jsem stárnul, tím více jsem si ho vážil. Vždy se držel svých zásad a hodnot. Když ho komunista zakázal, nepřemýšlel, jak to udělat, aby mohl hrát. Prostě to přijal jako chlap a nechal to bejt. Pochopil jsem, že si ve všem uměl najít to pozitivní… Doufám, že při poslechu jeho písniček ucejtíte tu čistotu, pravost a syrovost, stejně jako já, kdykoli si je poslechnu,“ vyznává se Petřinův syn Otakar „Marpo“ Petřina v textu, jenž je součástí obalu 2LP.

Tamtéž pak najdete i doprovodný text publicisty Pavla Víška mapující Petřinovu hudební kariéru a její nejzásadnější milníky. Od angažmá v divadle Rokoko a doprovázení Golden Kids, přes spolupráci s C&K Vocalem, participaci na sólových nahrávkách jeho (bývalých) členů (tedy Petry Janů, Luboše Pospíšila a Heleny Arnetové), až po spojení s Václavem Neckářem. Právě jemu byl „kytarovou oporou i prvním ‚délesloužícím‘ kapelníkem skupiny Bacily – až do roku 1974, než (ne)kompetentní soudruzi normalizátoři zjistili, že se délka Petřinových vlasů nevejde na rozměry československých jevišť‘, jak ironicky glosoval Václav Neckář.“

Petřinova zásadovost i neústupnost samozvaným strážcům správného vzhledu sice znamenala odchod z pozice kapelníka Bacilů a nemožnost živého vystupování až do roku 1987, nicméně o to více času i energie vložil do studiové práce, komponování i aranžování pro druhé (mj. má zásadní podíl na Neckářových albech Tomu, kdo nás má rád /1975/, Planetárium /1977/ či první a poslední části volné trilogie Příběhy, písně a balady /1982, resp. 1983/) a v neposlední řadě také do svých vlastních projektů. Z dnešního pohledu i vzhledem k tomu, že Petřina nebyl „zrovna v přízni“, je bez nadsázky zázrak, že se mu jeho dlouhohrající sólové opusy podařilo vůbec realizovat a vydat. Jak debut Super-robot z roku 1978, tak následující Pečeť (1983) byly svou formou, stopážemi i texty značně nezvyklé. Až čtvrthodinové kompozice si (s přátelskou pomocí baskytary, bicích a C&K Vocalu) natočil sám a – spolu s texty Zdeňka Rytíře a Pavla Vrby – rozhodně nedával posluchačům nic zadarmo. Byl proslulý studiovým perfekcionismem, takže jeho muzikantské zpívání básnických obratů, doprovázené mnoha vrstvami kytar a jiných instrumentů, zní pravdivě introvertně, leč také zcela suverénně.

Vznikla tak muzika mimo kategorie a čas, která sice není pro každého, ale kdo si k ní najde cestu, toho její originalita dostane i po více než čtyřiceti letech od prvního vydání. Jak laureát titulu Osobnost Beatové síně slávy 2010 zmínil v rozhovoru pro Deník na sklonku roku 2014, plánoval i třetí pokračování. Na otázku, kdy vyjde, odpověděl: „Až to bude, tak to bude. Nespěchám. Nechci to připravit pod tlakem. Potom se tam objeví věci, které ani nechcete. Tak si to nechávám, až to bude dobrý.“ Bohužel jej v létě 2015 zradilo zdraví a svou volnou albovou trilogii už nikdy nedokončil. Na důležitosti jeho odkazu nejen v podobě nově reedovaných sólových opusů to však nic nemění. Naopak…